27. 8. 2010

Pro nejbližší


Dostali jsme od súseda rybíz. Vyšlo na buchtu aj na sirup. Buchta se snědla ještě večer, sirupu bylo ani ne 1,5 litru. Tož jsme velkou flašku nechali stát na kredenci, že ji vypijem, než sa zkazí. A udělali jsme tři malé protekční minisirúpky pro rodiče, babičku a kamarádku Martu, od které jsme dostali malý protekční meruňkový minidžemík.
Když jsem dneska ráno pozorovala naši zadní zahradu, umínila jsem si, že na příští rok přibudou aspoň tři další rybízy. Je to fakt dobrota!
Mmch, černí súsedi jsou asi na dovolené. Ženská neřve a nikdo nechodí na návštěvy. Jaký klid najednou!!! :)

16. 8. 2010

Znechucená

Jak jste si asi všimli, nedávno jsme koupili starší domek. Kousek od centra, s malinkou a trošku větší zahradou. Provlhlý, velký, potřebující novou střechu, rozvody, kompletní zateplení a hlavně nebouchající plynový kotel.
Je to osmý měsíc, co tu bydlíme. Osmý měsíc, co postupně nacházíme další a další věci k opravění, vyhození anebo nejhůř i k vyměnění.
Nastěhovali jsme se na Silvestra. 6 měsíců se nám bydlelo více než dobře. To, že jsme postel postavili až minulý týden, je opravdu jen detail. 6 měsíců zabydlování, úprav a oprav, bourání a stavění.
A sedmý měsíc to začalo... přišlo léto. S ním vylezli sousedi do zahrad. A to je ten problém. Vylezli i sousedi odnaproti. Přála bych si říct, že to jsou "takoví normální sousedi". Jenže oni normální nejsou. Jsou to cikáni. Ne takoví, co jsem vídala u nás na Vsetíně, kteří mi vůbec nevadili - protože se chovali jako lidi. Tihle jsou strašní. Nikdy se mi nepodařilo spočítat, kolik jich v tom domě vlastně bydlí. Anebo spíš identifikovat, kdo tam bydlí a kdo ne. Jenom jsem zaregistrovala panímámu. Ženskou, která z jednoho konce baráku sprostě řve na manžela, který je až vzadu na zahradě. Ženskou, která mě budí v 7 ráno v sobotu svým jekotem na psa "Riki, pojď sééééém", než aby zvedla svůj velký zadek a došla si pro něj (když už nejsou schopní zajistit si branku tak, aby jim ten ratlík pořád nezdrhal). Ženskou, která dokáže být před malými dětmi tak sprostá, že ani uplivaný dělník by tolik hnusných slov v jedné větě neřekl... nebo možná řekl, ale neřval by to na celou ulici. Ženskou, která mi vynadala do malé špinavé kurvy, když jsem ji poprosila, jestli by nám pod oknem mohla přestat sprostě nadávat manželovi (to okno bylo na druhé straně našeho domku a zavřené, já měla puštěné rádio a stejně jsem ji slyšela). Ženskou, která si nejradši ze všeho otevře okna v celém baráku a pustí si ty své písničky.
A do toho mají v garáži zkušebnu kapely. Samozřejmě, že se ty basy odráží od našeho domu a já i přes puštěnou televizi slyším a cítím tuc-tuc-tuc....

O víkendu jsme si vyjeli na Vraný, kde se budeme brát. Tři dny jsme pracovali, sekali, vařili, uklízeli... čtvrtý den se vyjasnilo a sluníčko pálilo opravdu hodně. Vytáhla jsem si s kamarádem lehátka a rozplácli jsme se v zahradě. A v tom mi to došlo... to ticho, ten klid, ta pohoda...
Nechci domek u centra. Nechci domek s malou zahradou. Nechci domek s moderním zařízením. Nechci domek obklopený cikány.
Chci bydlet na Vraným. Ve vesnici se dvěma malými obchůdky a knihovnou otevřenou každý čtvrtek od 15:00 do 16:00. Chci mít okolo sebe klid, denně dřít na zahradě a nemuset se bát, že jednou budou mé děti mluvit sprostě jenom kvůli sousedce.
Mám náš domek ráda. Ale jen ten. Všechno okolo přímo nenávidím...