30. 9. 2011

Balíček


Tak po měsíci dorazil. Jedenáct krásných látek. Některé mě zklamaly, několik mě naopak nadchlo.

Nejvíc nejlepšejší je ta úplně nahoře, bude z ní polštářek na gauč.

Druhý favorit je ta uprostřed, tyrkysová - v kombinaci s dalšíma dvěma hořčicovýma čeká na Vánoce.

A třetím skvostem je ta retro červeno-oranžová, líbí se mi na mých starých rumělkových křesílkách.

...mít větší výplatu, utratím v e-shopu víc. Balíček nevážil ani kilo a přitom tisícovka v háji! :-D

29. 9. 2011

Tak možná budou králíci, slepice a co třeba ovečka?

Pořád měníme. Rozhodnutí. Krásný domeček za Aší padnul do rukou jiných lidí, a my se rozhodli, že teda zůstaneme v Roubalce. Toto rozhodnutí bylo vyřčeno tři dny zpátky. A dneska v noci opět nespím, a to díky podvečernímu rozhovoru s mužem, kterému se líbí domek kousek za naším městem... má vlastně všechno, co náš současný dům nemá, akorát nevypadá prvorepublikově a stojí o polovinu víc. A taky mu nejspíš chybí ateliér (nebo dílna či zašívárna, prostě můj kutloch).
No, tak se na něj půjdeme aspoň mrknout. Třeba ukecáme slevu :-D

23. 9. 2011

Moje dílna


Zařizuju si dílnu.

Mám vystudovanou oděvní školu a ještě jsem se dva roky mořila na vyšší odborné, kde jsem se pokoušela studovat Textilní výtvarnictví (do třeťáku jsem už nešla, radši jsem si našla práci a užívala si prvních vlastních peněz).

Dnes se k tvoření pomalu vracím. V práci stejně sedím pořád u počítače, takže v mojí dílničce tvořím hlavně rukama :-)
Nejdřív jsem si přivezla šicí stroj, který jsem dostala k patnáctinám. Teď jsem si pořídila ještě jeden - na těžké materiály. Na aukru jsem si zakoupila šuplíkový stůl pod stroje a pak ještě jeden, na stříhání.
Vzhledem k nefunkčnímu topení v mém mega kutlochu jsem koupila i elektrický fukar.
Od babičky, tchýně a kamarádky jsem vydyndala pár kilo odstřižků, stužek a lemovek.
Šuplíky se kromě drátů, brusného papíru, štětců a kleštiček začaly plnit i tiskátky všeho druhu, jeden je plný barev na všemožné materiály a v komůrce se na mě těší starý malířský dekorovací váleček.
Velkometrážní látky mají své místo ve skříni a čekají, až se mi bude chtít narýsovat střih na mou vytouženou sukni, kabát, tuniku.... vždyť to znáte. Oděvní tvorba mě ale zas až tak neláká, spíš mě baví interiérové doplňky - hlavně obrazy. Takže o zeď se teď navíc opírá pár rámů a snad jich bude jen a jen víc.


Tímto příspěvkem jsem vlastně jen chtěla vyjádřit radost z nového (vlastně starého) šicího stroje, sady písmenkových razítek a pocitu, že i když ten náš domek není ideální polohou ani současným stavem, tak tu prostě mám "svoje" místo, kde můžu mít binec, psi se můžou válet na zemi, na pohovce i v křesílkách a já si tu můžu dělat co chci. Aspoň z toho mám takový dobrý pocit, rozhodně mi to trochu zvedá náladu po včerejším "rodinném usnesení", že stěhování nebude. Zatím. Ale shodli jsme se, že zamýšlená rekonstrukce Roubalky proběhne v lehčím duchu (bez podlahového topení, francouzského okna, přesunu kuchyně, dvou koupelen, obložkových zárubní, dřevěné podlahy, zděné garáže a dalších pár maličkostí, díky kterým ušetříme ale i tak budeme moci bydlet kvalitně). A až domek nabyde na prodejní hodnotě, tak se budem koukat po něčem jiném. A já budu mít konečně ty slepice, králíky, možná i ovečku, kozu a na zahradě pořádnou švestku! :-)

Jinak na poslední fotce jde vidět, jak jsem zkoušela starý Veritas (ano, to je můj "nový" stroj). Je to chňapka na naši rodinnou usedlost na Vraným, kam večer odjíždíme na víkend.

22. 9. 2011

Smutek na celý život

Poslední dva dny nespím. A když usnu, zdá se mi o stěhování, jak mě někdo honí po městě anebo jak se schovávám v tmavém pokoji.
Je to tím, že za několik měsíců bychom si měli zadělat na další měsíční splátky. Kvůli rekonstrukci Roubalky. Jenže pořád váháme, jestli do toho jít chceme nebo ne. Jako na Roubalce nic špatného není, jednou to bude krásný dům (on je vlastně ve své podstatě krásný už teď). Jenže ti sousedi...
Já bych nejradši celý domek vzala a přestěhovala úplně jinam.

Poslední týden, čím víc se o tom doma bavíme, tím víc oba hledáme. Jiný dům. Né ve městě. Na kraji vesnice. Nebo na polosamotě, nebo samotě u protahované cesty.
Jenže můj muž je jako kolotoč, pokaždé když se mu něco líbí, tak za chvíli má proti tomu deset argumentů. Je to daleko. Není tam plyn. Malá garáž. Kam by jezdil do práce, kdyby skončil v Německu. A... a.... a další věci.

Už jsem z toho unavená. A z jedné věci jsem přímo zoufalá...
Taky se vám někdy stalo, že vám něco padlo do oka a hned jste si řekli "to je ono"? A nemohli jste na to zapomenout?

Mě se to stalo předevčírem. Našla jsem domek se zahradou. S dvorkem. S garáží. S dřevěnými okny. S malou hospodářskou budovou. S rybníčkem! V malé vesnici. Autobus každou hodinu. V zimě tudíž pravidelně protahováno. Úřad a pošta 2km pěšky od domu ve vedlejší vesnici. Jinak poštovní schránka v místě se vybírá každý den v 9:00. Školky, školy a zdravotníci 10 minut autem/15 minut autobusem. Jestli je tam i plyn, to ještě nevím. Ale internet tam není problém. Můj muž by to měl stejně daleko jako teď, možná i blíž. A já bych byla šťastná, konečně bych mohla mít králíky, slepice, pejsci by měli svůj dvorek a neničili by zahradu.

A co mi na to můj muž řekl? "
Když já se bojím, že tam budeš sama a pak mi z toho zblbneš".

Asi nechápe, že ve vesnici žijí i ostatní rodiny a já nemám problém se seznamovat a chodit na návštěvy.

Prostě jsem smutná, že jsem našla konečně to své "ono", jenže je to pořád jenom moje "ono" a ne naše "ono". Že jsme se neshodli v pro mě tak zásadní a důležité věci. A tak v noci brečím do polštáře a odpoledne s nechutí poslouchám hulákání sousedů....


19. 9. 2011

Lampa ze stativu

Už asi dva roky toužím po jedné lampě. Její cena se rovná mojí výplatě, takže jsem se rozhodla přestat snít a udělat si ji.


Koupila jsem starý stativ, v IKEA můj muž vybral krémové látkové stínidlo se skládáním a v oddělení výprodeje jsem vyhrabala objímku s kolébkovým vypínačem.

Doma už jenom stačilo najít trochu drátu, kleště a za 20 minut bylo hotovo!


Sice si říkám, že stínidlo mohlo být větší, tmavší a ne v kónickém tvaru... ale i tak máme krásnou originální lampu za 500,- sakumprásk! :-)

12. 9. 2011

Zachránce starých domů a nábytku


...to bych chtěla být :-)

Domky sice jen tak kupovat a opravovat nemůžu, ale nábytek jo. Dneska jsme z Mariánských Lázní přivezli dvě dokonalá křesílka (naprosto se mi hodí do koncepce nového obýváku i dětského pokoje) a starý stůl (dám si ho k šicímu stroji, abych měla kde stříhat látku) a čtyři bytelné židle (už jsou v kuchyni).

A to celé prosím za 2,- Kč (které paní ani nechtěla) a projetý benzín... juchuchůůůů :-)))

9. 9. 2011

Komoda z domu na zbourání

Kamarád má pizzerii v Marktredwitzu. Teď ve stejném městě přikoupil komplex tří starých domů (17., 18. a 19. století). Ten nejstarší zůstane stát, ostatní dva už se bourají.
Měla jsem to štěstí, že jsem je stihla prolézt ještě předtím, než se do nich nedalo ani vejít. Vyřezávané vrzající schody, dřevěné dveře i okna, malované houpající se stropy, zatuchlé koberce, art-deco tapety... a nábytek. Spousta nábytku!

Přivezla jsem si starou červenou komodu, které chybí jedna úchytka a hodil by se jí nový barvený kabátek. Je jasně červená, ošuntělá, krásná.
Zatím si lebedí v naší předsíni, barvou se hodí k nadcházejícímu podzimu. Mám nachystanou bílou a stříbrně šedou barvu, ale zatím nemám to srdce ji přemalovat. Nějak mě nadchla taková, jaká je a kromě nových úchytek a přelakování horní desky ji asi nechám takovou, jakou jsme ji přivezli.

Doufám, že se do Marktredwitzu dostanu znova ještě dřív, než kamarád spálí i ty dvě úžasné skříně, které jsem si vyhlédla (bohužel už potřebuje bourat a nemá k tomu nábytku žádný vztah, takže ničí a ničí... nebo daruje za odvoz - sama ale nevím, co v této chvíli ještě přežívá v celku a co je v hromadě na dvoře).

Myslím, že taková prohlídka domu ze 17.století s původním vybavením se mi už nenaskytne. Prolezla jsem jej kompletně od sklepa po dvoupatrovou půdu, včetně přilehlé původní pekárny (která se teď předělává na restaurační kuchyni). V noci se mi o tom i zdálo, cítila jsem znovu tu zvláštní atmosféru... akorát si říkám, že jsem pěkný debil, vevnitř jsem totiž nevyfotila ani ťuk, ani jeden jediný detail těch květovaných tapet, keramických kohoutků a smaltovaných umyvadel. Zato zvenku mám fotek spoustu, dělala jsem mu totiž vizualizaci přestavby.


Ach... tak snad to ještě jednou stihnu :-)